Katedra tělesné a sportovní výchovy, Pedagogická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Česká republika
Klíčová slova: Lidský mozek, lateralita, laterální preference, fotbal, individuální herní výkon.
ÚVOD
Při hledání cest ke zkvalitňování individuálního herního výkonu fotbalistů jsou často diskutovány problémy ambidextrie (tzv. „obounohosti“) a laterální preference dolních končetin (upřednostňování pravé nebo levé dolní končetiny). Představa modelu ideálního fotbalisty, který „umí hrát“ fotbal rovnocenně oběma nohama a to na pokud možno nejvyšší úrovni, je velice lákavá. Značná rozdílnost názorů na tento problém a především realita na hřištích v utkáních i v tréninkovém procesu ukazuje na složitost tohoto problému.
Současné pojetí fotbalu na nejvyšší úrovni klade na fotbalisty mnoho požadavků, které jsou určovány především dynamikou a variabilitou individuálního i týmového herního výkonu. Lákavá představa „obounohého“ hráče na straně jedné a značná komplikovanost biopsychického respektive neurofyziologického základy problému na straně druhé, z této představy činní značně složitý, nepřetržitě diskutovaný a také stále nedořešený problém.
V naše příspěvku, po teoretickém vstupu, předkládáme dílčí výsledky našich sledování pilotážního charakteru s cílem pokusit se zformulovat určitá doporučení pro trenérskou praxi.
Obecně k problému laterální preference
Základním východiskem pro řešení problému je konstatování Koukolíka (2003), „že k fundamentálním vlastnostem našeho vesmíru patří to, že rozlišuje levou stanu od pravé. Levou a pravou stranu rozlišují elementární částice, molekuly, jednobuněčné organismy, jako prvoci, rostliny, zvířata i lidé“.
Při analýze lidského pohybu se tedy zákonitě musíme dostat k problému stranové asymetrie. Pravá a levá polovina těla nebývá motoricky rovnocenná, projevuje se zde pohybová lateralita, stranovost. Nelze se ale na problém dívat jen z pohledu motoriky, neboť se považuje za
jsou dvojího druhu. Rozlišujeme lateralitu tvarovou (morfologickou) a lateralitu týkající se činnosti párových orgánů čili funkční, ale nelze je od sebe přísně oddělovat. Tvar i funkce jsou spolu těsně spjaty. Proto je třeba posuzovat projevy laterality celostně, nikoliv jen podle tvarových změn, ale se zřetelem na funkci, na celý organismus, na jeho vývoj i vztahy k prostředí. Sovák (1962) lateralitu definuje jako „vývojové úchylky organismu podle jeho střední roviny a to ve smyslu nadřazenosti jedné strany proti druhé. Tato nadřazenost je ovšem fyziologické povahy, nejde o patologické úchylky“.
Z neurofyziologického hlediska lze za obecně rozšířené považovat, dnes již překonané pojetí překřížené mozkové dominance, reprezentované teorií cerebrální dominance, která souvisí s tzv. organickým pojetím mozku. Podle něho byla mozková nesouměrnost chápána tak, že jedna hemisféra je o něco větší a má organicky kvalitnější, hodnotnější strukturální základ. Tato teorie globální neohraničené dominance jedné hemisféry nad druhou i představa o jejich rovnocennosti ztratila své opodstatnění a byla překonána. Mozkové hemisféry jsou asymetrické, nestejnocennost se však netýká převládání (kontroly) jedné nad druhou, ale asymetrického rozložení dílčích centrálních mechanismů motoriky, senzoriky a řeči. Jejich činnost vystihuje pojem doplňková specializace. Měkota (1983).
Od počátku je problematika laterality řešena v souvislosti s problematikou řízení řeči. Neurofyziologové považují všeobecné za dominantní tu hemisféru, v níž je situováno centrum řeči. Výše uvedená klasická teorie přepokládala řízení prakticky všech nejvyšších intelektuálních funkcí z dominantní hemisféry, subdominantní hemisféře byla přisouzena spíše pomocná funkce. V 60 letech minulého století, bylo ale zjištěno, že subdominantní hemisféra má vedoucí úlohu při prostorové a směrové orientaci, při vnímání geometrických tvarů, vytváření neverbálních přestav atd.
Také původní domněnka, že leváci mají dominanci hemisfér obrácenou, musela být opuštěna. Ukázalo se totiž, že v levé hemisféře mají situováno centrum řeči nejen všichni praváci, ale i většina leváků. Měkota (1984).
Z hlediska motoriky lze stručně prezentovat současný pohled na tuto problematiku následovně. Motorické nervy se kříží po výstupu z mozku tím způsobem, že levá mozková hemisféra řídí pravou stranu těla a pravá hemisféra levou. Teprve koncem minulého století bylo možné ale zjistit, jak uvádí Atkinsonová (1995), které funkce může každá z hemisfér vykonávat samostatně. U zdravého jedince jsou ale mozkové funkce integrovány jako celek. Což znamená, že informace z jedné hemisféry jsou bezprostředně přeneseny na druhou prostřednictvím širokého svazku asociačních nervových vláken (corpus callosum), která tvoří jakýsi most spojující obě hemisféry.
Obecně zformuloval tyto poznatky Koukolík (2003), který uvádí, že řada funkcí lidského mozku je lateralizována – to znamená, že pro danou funkci je dominantní, neboli ji s převahou vede jedna hemisféra, zatímco pro funkci jinou je dominantní opačná hemisféra. Téměř v žádném případě nejsou funkce vázané na levou nebo pravou hemisféru přísně dichotomické. V běžném životě vždy obě hemisféry spolupracují, byť je pro danou funkci jedna z nich „vedoucí“. Praváctví a leváctví se považují za kontinuum, nikoli za oddělené vlastnosti.
Složitost integračních procesů ve vztahu k lateralitě objasňuje Měkota (1983, 1984), který vychází z principu vertikálního a horizontálního uspořádání systému nervové regulace.
Vertikální systém nervové regulace je označován jako hierarchicko-integrační a zajišťuje součinnost funkčně různorodých úrovní centrálního nerovového systému. Horizontální systém nervové regulace je laterálně – integračně – koordinační a uskutečňuje se mezi potenciálně stejně vybavenými oblastmi centrálního nervového systému. Oba systémy regulace pracují na stejném principu – přebírání schémat, navzájem spolupracují, avšak horizontální systém pravděpodobně představuje poslední instanci neuropsychické regulace.
Jedním z projevů horizontální nervové regulace je také laterální preference. Ontogeneticky probíhá lateralizace v procesu kortikalizace funkcí v dětství a to na základě zděděných dispozic a na základě prvotně nashromážděných informací. Na konci vývoje této laterální kompetence je dominance jedné z dvou mozkových oblastí – jedné z hemisfér. Dominantní oblast má charakter integrátora, který může využívat informace nashromážděné v oblasti kontralaterální.
Dextrie (praváctví) či sinistrie (leváctví) je tedy podmíněna geneticky, ale diagnostice není přístupný genotyp, ale konečný výsledek působení prostředí na genotyp, tedy fenotyp laterality. Poznámky:
a) k vymezení pojmů laterálních preference a laterální dominance. Ve shodě s dalšími autory chápeme laterální preferenci jako volbu a přednostní užívání pravé nebo levé končetiny při složitější činnosti a laterální dominanci jako převládnutí činnosti jedné (dominantní) strany, provádíme-li současně rozdílné činnosti pravou i levou končetinou.
b) pro zjednodušení považujeme v našem příspěvku termíny noha a dolní končetina za rovnocenné.
K lateralitě dolních končetin – „nohovosti“
Při pohybové činnosti dolních končetin je považována za preferovanou ta, kterou upřednostňujeme při činnostech prováděných jen jednou z nich, nebo provádíme složitější a
dolní končetina je ta, která provádí činnost jednodušší, pomocnou. Např. při střelbě na branku je nepreferovaná končetina stojnou nohou, vlastní kop provádí dolní končetina preferovaná.
Pravidla některých sportů vedou sportovce k ambidextrii a požadavek ambilaterality ve smyslu obounohovosti je považován za žádoucí i ve fotbale. Pro rozlišování dolních končetin používáme v tělesné výchově a sportu zvláštní názvosloví – rozlišujeme nohu např. odrazovou a švihovou. Poněvadž noha švihová obvykle vykonává činnost složitější, považujeme ji za končetinu dominantní ve smyslu funkční laterality. Odrazová je dominantní ve smyslu způsobilosti k vynaložení maximální explozivní síly, avšak ve smyslu funkční laterality je nohou subdominantní. Ukazuje se, že pohybově obratnější, šikovnější a výkonnostně přesnější nebývá noha morfologicky zdatnější, ale právě noha druhá, většinou na téže straně, jako obratnější ruka. V České republice provedl kritický rozbor problému zkřížené laterality horních a dolních končetin Kučera (1967). Uvádí ve shodě s výše uvedenými názory, že z hlediska funkční laterality je třeba považovat za dominantní nebo vedoucí tu dolní končetinu, která je schopna přesnějšího a koordinačně náročnějšího výkonu. Nesouměrná činnost dolních končetin se tedy projevuje takovou funkční specializací, že jedna z nich je zdatnější v silových výkonech (odrazy atd., kdežto druhá je obratnější ve výkonech požadujících přesnost a účelnost při švihu.
Přesné vymezení pojmu laterální preference pak z hlediska funkční specializace, (každá dolní končetina je dominantní ve smyslu způsobilosti k určitému typu činnosti), se může jevit složitější než se na první pohled zdá.
Poznámka: Koukolík (2003) uvádí, že zobrazovací metody umožnily poznávat velké soubory praváků, leváků i stranově nevyhraněných lidí (tzv. nepraváků). Zjistily řadu anatomických rozdílů. Anatomické a funkční nesouměrnosti vyšetřované magnetickou rezonancí úlohami, které ověřovaly praváctví nebo leváctví, doložily, že statisticky nejvýznamnější vztah ke stranovým nesouměrnostem mozku má preference ruky.
K laterální preferenci v herním výkonu fotbalistů
V literatuře se o problematice laterality a laterální preference v tělesné výchově a sportu obecně a ve fotbalu speciálně pojednává velice sporadicky. V Československu se dříve touto problematikou z různých aspektů a v různém rozsahu zabývali: např. Kučera (1967), Měkota (1983, 1984), Korček (1977), Belanský (1987), Votík (1986, 1989).
Pro současný fotbal je charakteristická značná variabilnost výkonu v jeho mnohofaktorové struktuře. Často je stavěna do popředí i otázka univerzálnosti hráčů nejen z hlediska prostorů v rozestavení hráčů či v systémech hry, ale i z hlediska předpokladů k optimálnímu způsobu řešení různých herních situací.
Za jeden z nich je provažována tzv. „obounohost“ hráčů. V trenérské praxi je požadavek rozvoje obounohosti většinou v různém rozsahu a na různé úrovni respektován. Korček (1987) uvádí převahu hráčů „jednostranných“ (otáčejí se převážně na jednu stranu) a nedostatek těch, kteří uskutečňují herní činnosti jednotlivce tou nohou, kde se míč v daném momentu nachází, respektive na tu stranu, kam to vyžaduje herní situace. Skutečnost, že většina hráčů musí dělat přípravné pohyby, aby míč dostali na „svou“ nohu nebo stranu, často zabraňuje optimálnímu řešení konkrétní herní situace. Podle analýz řady odborníků vycházejících z pozorování individuálního herního výkonu se ukázala značná asymetrie ve způsobech provádění herních činností i u hráčů nejvyšší výkonnosti. Jako optimální poměr mezi dominantní a subdominantní nohou uvádějí podle Korčeka dotazovaní trenéři 60:40 až 55:45. Stejný autor doporučuje tento problém řešit už od žákovských kategorií se zdůrazněním na individuální zdokonalování činností méně obratnější nohy. Problémem laterální preference se zabýval také Belanský (1978). Jako tréninkový prostředek pro zdokonalování nepreferované nohy použil při experimentu tzv. „situační hry“, které vyžadují od hráčů činnost nepreferovanou dolní končetinou v herních podmínkách. O efektivitě jejího zdokonalování rozhoduje kromě individuálních laterálních předpokladů, také významně složitost struktury daného pohybu. Dále ale uvádí, že zdokonalení nepreferované dolní končetiny se ještě nemusí odrazit ve zdokonalení obounohosti a ukázalo se, že trénink nepreferované nohy různé intenzity „provokuje“ růst výkonnosti preferované nohy. V závěrech své práce autor konstatuje, že nepreferovaná noha je trénovatelná v každé věkové i laterální skupině.
O přístupech k otázce laterální preference v tréninku fotbalisů informuje Votík (1989). Konstatuje jejich rozdílnost a uvádí, že např. holandský fotbalový odborník W. Coerver doporučuje realizovat činnost s míčem na určitou základní úroveň, a pak zahájit trénink „horší“ nohy. Petrohradská škola „Zenitu“ vyházela z experimentálně získaných poznatků Mednikova, který zjistil při rovnoměrné přípravě oběma nohama podobné problémy jako při přecvičování leváků a konstatoval ve svém experimentu i určité zpomalení biologického vývoje mladých fotbalistů. Dále doporučuje intensivní trénink herních činností s míčem „horší“ nohou v určitých věkových periodách.
Z hlediska struktury individuálního herního výkonu je zajímavé Mednikovem uváděné zjištění, že čím vyšší úroveň hráče a čím kvalitnější soupeř a důležitější zápas, tím větší procento herních činností s míčem řeší hráč dominantní nohou. Buzek (2000) publikoval výsledky experimentu norských autorů, které podporují trend speciálního tréninku slabší nohy, který vede
Výzkumných prací, které by problematiku laterální preference řešily na vědeckém základě je relativně málo., což jen dokazuje její složitost. Dalším důvodem je, jak uvádí Choutka (1976), že fotbal patří mezi složité multifaktorální sporty. Na finálním výkonu hráče se podílí velké množství faktorů nejrůznějšího druhu, navíc velmi variabilních s možností vzájemné kompenzace. Tyto vztahy se projevují jako individuální specifika. Výkon na nejvyšší úrovni lze tedy dosáhnout různými způsoby, přičemž je preferován výběr těch činností, které jsou nejvíce tréninkem osvojeny.