Marcela Kožená
ABSTRACT
At the present time the protection of environment is one of the global objectives of the mankind. Its realization should start at the company level where many problems begin. The aim of this article is analysis of application of sustainable development strategy in small and middle-sized enterprises in the Czech Republic; primarily the detection of its main problems in the process of implementation of environmental management systems (EMS) into company managements. Another object of the research was interrelationship of environmental protection in the company and its competitive ability.
KEY WORDS
competitive ability, company, sustainable development, environmental protection ÚVOD
Znečištění životního prostředí je v současné době celosvětovým problémem, který nelze řešit izolovaně, v rámci jednotlivých zemí, ale pouze v globálním kontextu. Lidstvo po celou dobu své existence využívá přírodní zdroje, svou činností ovlivňuje komplikovaný systém vazeb mezi ekosystémy Země a mění je. Tyto změny jsou spojeny na jedné straně s pokroky v civilizačním vývoji, na straně druhé životní prostředí trvale poškozují. Odraz těchto změn se projevuje v oblasti environmentální, ekonomické i sociální. Lidstvo nemůže přestat vyvíjet ekonomické aktivity, a proto nemůže přestat spotřebovávat přírodní zdroje, ale může je využívat efektivněji, nahrazovat neobnovitelné zdroje obnovitelnými, šetrněji nakládat se surovinami, které tvoří vstupy do výrobních procesů.
Tyto a další celosvětové aspekty mají samozřejmě velký dopad na podnikovou sféru. Podniky se v této souvislosti dostávají do nelehké situace. Na jedné straně je na nich požadováno, aby vyráběly stále více produkce s vyšší produktivitou a intenzitou, aby byly konkurenceschopné, na straně druhé jsou (a právem) označovány za největší znečišťovatele životního prostředí. Vlády zemí určují pomocí legislativních nástrojů rámec, v němž se mohou podniky pohybovat, aniž by byly za své aktivity využívající přírodní zdroje sankcionovány. Ze strany veřejnosti vzniká tlak na uvědomělé chování podniků v oblasti šetrného využívání surovin, v oblasti používání méně škodlivých technologií k životnímu prostředí. Nicméně podniky, pokud chtějí být dlouhodobě úspěšné, se musí s těmito skutečnostmi vyrovnat a snažit se je naopak využít k posílení své pozice na trhu. Respektování ochrany životního prostředí totiž nemusí být nutně pro podniky pouze zátěží, ale může být využito v jejich prospěch, a tak se stát významným faktorem podnikové úspěšnosti a prosperity. [2]
Cílem příspěvku je hodnocení udržitelnosti rozvoje na úrovni podniku, dále vztah ke konkurenceschopnosti podniku, zejména v oblasti malého a středního podnikání.
Udržitelný rozvoj
Myšlenku udržitelného případně trvale udržitelného rozvoje (sustainable development) můžeme považovat za odpověď na výzvu tzv. Římského klubu a jím vydaných Mezí růstu (1968) [6].Udržitelný rozvoj je obecně chápán jako takový rozvoj lidské společnosti, který zohledňuje ekologickou únosnost zamýšlených i realizovaných činností. Udržitelný rozvoj je rozvoj, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by ohrožoval schopnost příštích generací naplnit jejich vlastní potřeby. Tuto definici se přes četnou kritiku nepodařilo nahradit nějakou novější, obecně přijatelnou.
Český právní řád přijal tuto definici jen s menším doplňkem [9]: Trvale udržitelný rozvoj je takový rozvoj lidské společnosti, který respektuje práva současných i budoucích generací na jejich uspokojení základních životních potřeb, a současně nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“
Základní čtyři kritéria udržitelnosti jsou následující [5]:
snižování spotřeby, resp. využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a úsporné zacházení s obnovitelnými zdroji,
snižování nejrozsáhlejšího znečišťování životního prostředí, týká se znečištění vody a ovzduší, kontaminace půdy, omezování růstu objemu a nebezpečnosti odpadu, hlučnosti prostředí, uzavírání území s potencionálními riziky a haváriemi, důsledná ochrana, resp. zlepšování přírodních a lidských zdrojů,
prosazování hospodárnosti ekologických postupů.
K hodnocení aplikace udržitelného rozvoje na podnikové úrovni lze využít významného nástroje, jímž je environmentální účetnictví. V podmínkách českého podnikatelského prostředí došlo (ve srovnání s vyspělými zeměmi) k určitému časovému zpoždění v jeho implementaci, i když byla v této oblasti zpracován a řada výzkumných prací a studií.
Potřeba se zabývat rozvojem environmentálního účetnictví byla a je podporována řadou okolností, zejména zaváděním Environmentálního managementu podniku (Environmental Management System, dále jen EMS), změnami v environmentální legislativě (informace, IPPC a další). Strategie udržitelného rozvoje je aplikována také na regionální úrovni, hodnocení jednotlivých oblastí je prováděno dle stanovených environmentálních indikátorů (např. emise skleníkových plynů, úspory energie, množství recyklovatelných odpadů, apod.)
Dobrovolné přístupy ochraně životního prostředí
Jestliže tedy budeme vycházet z předpokladu, že dlouhodobým cílem společnosti je udržitelný rozvoj, je nutné mezi faktory, které ovlivňují konkurenční schopnost podniku (alespoň z dlouhodobého pohledu) bezpochyby zařadit ochranu životního prostředí. Příslušné ekonomické nástroje vytvářejí stimuly, které racionální volbou subjektem vedou k dosahování žádoucí společenské efektivnosti. [4]
Výhodou dobrovolných environmentálních nástrojů, resp. dohod a závazků, spočívá v tom, že otevírají podniku větší prostor působnosti vzhledem ke způsobu, množství prostředků a času pro příslušné environmentální investice. Podmínkou pro dosažení této výhody je nákladová výhodnost cíle pro podnik a také to, že v dohledné době nedojde k neočekávanému zpřísnění cíle environmentální politikou státu. Mezi nejvýznamnější dobrovolné aktivity v této oblasti v České republice patří [7]: Environmentální management podniku (EMS), environmentální manažerské účetnictví, analýzy a bilance environmentálních vlivů, koncepce čistší produkce, vyjednávací postupy (Coaseho teorém), společenská odpovědnost firem (CSR, Corporate Social Responsibility), aj.
Environmentální management podniku je systematický přístup k péči o životní
efektivnost výroby, tržní potenciál), přínosy nefinanční (zlepšování kvality životního prostředí) a rizika plynoucí z nedostatečného respektování ochrany životního prostředí (havárie, neschopnost získat bankovní úvěr a jiné finanční investice, ztráta trhů a další). EMS je ta součást celkového systému managementu, která zahrnuje organizační strukturu, plánovací činnosti, odpovědnosti, praktiky, postupy, procesy a zdroje k vyvíjení, zavádění, dosahování, přezkoumávání a udržování environmentální politiky. Cílem EMS je postupné snižování negativních dopadů činností, výrobků nebo služeb na životní prostředí.
Pro zavádění EMS se využívají tyto základní předpisy: [8]
1. Nařízení č. 761/2001 o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (tzv. EMAS II, přijatý 19.3. 2001 Evropským parlamentem a Radou ES, které nahradilo do té doby platné Nařízení č. 1836/93).
2. Soubor norem ČSN EN ISO 14000, zejména ČSN EN ISO 14001 a ČSN ISO 14004, které se týkají Systémů environmentálního managementu.
Toto jsou výsledky některých studií, identifikujících nedostatky implementace a certifikace EMS. Následující obrázek specifikuje některé nedostatky implementace systému EMS, které se týkají zejména malých a středních podniků.
Obrázek 1 Nedostatky při implementaci EMS u malých a středních podniků Zdroj: [3]
Analýza udržitelnosti rozvoje a konkurenceschopnosti vybraných českých podniků [1]
Hlavním cílem výzkumného úkolu bylo hodnocení udržitelnosti rozvoje na úrovni podniku. V průběhu šetření se ukázalo, že významným souvisejícím problémem je vztah ke konkurenceschopnosti podniků, zejména u malých a středních podniků.
Lidské zdroje Finanční
zdroje
Nedostatek ocenění
Neočekávané efekty Nedostatky při implementaci EMS u malých a středních podniků
vysoké náklady na implemen- taci EMS, náklady na certifikaci, vysoké náklady na udržování EMS, náklady na auditing. nedůvěra zákazníků, nedostatečné ocenění vládou, nedostatečné ocenění trhem, problém sjednocení různých požadavků investorů. externí konzultace, více řízení než zlepšování, narušení systému kvality při připojení k EMS, demotivace při identifikaci nesouladu. vysoké požadavky na čas pracovníků, nedostatečná spolu- odpovědnost, problém najít společnou řeč, vysoké formální požadavky, přerušení implementace, dlouhodobý proces.
Empirické šetření bylo provedeno ve 130 českých podnicích (převážně malých a středních) prostřednictvím dotazníků. Dotazníky byly statisticky zpracovány a výsledky doplňují skutečnosti získané rešeršemi literárních pramenů u nás a v zahraničí a výsledky jiných empirických studií. Šetření se týkala zejména otázek vnímání konkurenceschopnosti v kontextu ochrany životního prostředí podle shora uvedených teoretických východisek a problémů s naplňováním informačních potřeb v oblasti environmentálních informací. Dotazníkové šetření se zaměřilo zejména na vztah k potřebám podnikatelů a na zjišťování zátěže malého a středního podnikání vykazovacími povinnostmi a kontrolami.
Úroveň kvantifikace impaktů podniku na životní prostředí a konkurenceschopnosti podniku lze posuzovat více metodami. Dosavadní postupy hodnocení posuzují konkurenceschopnost převážně bez zařazení péče o životní a jako významného faktoru.
Pro vymezený cíl byly v různé míře podrobnosti posuzovány, využity a zhodnoceny metodiky a metody :
- sekundární analýzy publikovaných výsledků obdobných výzkumů; - dotazníkové šetření podniků;
- využití metodiky Balanced Scorecard při respektování udržitelného rozvoje; - analýza environmentálního práva pro možnosti úlev;
- využití programu Umberto.
Výsledky ukazují na obdobné závěry, ke kterým došly zahraniční výzkumy, s tím rozdílem, že naše podniky se jeví v kontextu ochrany životního prostředí a využití jako faktoru konkurenceschopnosti jako pasivnější. Více než polovina zkoumaných podniků (84) uvedla, že nemá vytvořenou strategickou koncepci pro aplikaci udržitelného rozvoje. Polovina podniků uvádí, že nemá stanoveny cíle, ve snižování spotřeby surovin a energií, výrobkové parametry s ohledem na environmentální požadavky jsou podniky sledovány pouze z hlediska souladu s legislativou. Zabudované postupy pro sledování vlivu podniku na životní prostředí má v informačních systémech pouze 43 podniků ze sledovaného počtu, kvantifikace materiálové a energetické spotřeby byla uvedena u 45 podniků, ostatní odhadují nebo nesledují vůbec. Obdobně byla zjištěna i malá schopnost alokovat environmentální náklady na výrobek (službu). Největší problémy při vykazování vlivů na životní prostředí jsou podle výsledků spojeny s problematikou odpadů (u podniků do 50 zaměstnanců) a znečišťování ovzduší. Velmi zřídka váží informace na konkrétní dokumenty. Naproti tomu podle názorů podniku jsou dosavadní informace postačující pro identifikaci vlivu podniku na okolí (114 podniků odpovědělo kladně), a to jak pro veřejnou správu, obyvatelstvo, tak i pro samotný podnik. 68,5 % podniků se domnívá, že mají bez náročných dodatečných zjišťování jednotlivé náklady k dispozici v okamžiku potřeby rozhodování. Téměř 85% podniků je toho názoru, že dosavadní informace vykazované navenek v hlášení, zelených zprávách apod. jsou postačující pro veřejnou správu pro kvalifikaci chování podniku udržitelně z hlediska životního prostředí, pro obyvatelstvo 75,4% a samotný podnik 71,5%. Podniky si stěžují na nezájem veřejné správy o zavedení EMS. Tento názor se opakoval i v diskuzích s pracovníky (po zavedení systému se o fungování nezajímal ani jediný pracovník státní správy).
Návrhy podniků směrem k zjednodušování kontrolní a vykazovací povinnosti směřují k odstraňování duplicit hlášení (ovzduší, odpady), formálnímu zjednodušení především pro certifikované podniky.
ZÁVĚR
Strategie udržitelného rozvoje České republiky byla schválena vládou usnesením č. 1242 ze dne 8.12. 2004. Tato strategie definuje hlavní strategické cíle, dílčí cíle a nástroje. Jejich cílem je omezovat nerovnováhu mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti; směřující k zajištění co nejvyšší kvality života současné i budoucích generací.
Přijetí strategie udržitelného rozvoje na vládní úrovni má samozřejmě dopady na podnikatelskou sféru. Na jedné straně vytváří pro podniky určité „mantinely“, ve kterých se musí pohybovat, pokud nechtějí být pokutovány a sankcionovány za poškozování životního prostředí. Na straně druhé přijetí této strategie umožňuje pružným a inovativním podnikům dále zvyšovat svou výkonnost, upevňovat svou pozici na domácím i zahraničním trhu.
Závěry výzkumu dokládají, že české podniky jsou pasivnější ve vztahu ochrany životního prostředí a konkurenceschopnosti. V mnoha případech chybí vazba mezi strategickými koncepcemi podniků a udržitelností na podnikové úrovni. Podniky naopak poukazují na nezájem veřejné správy o zavedení a fungování systémů EMS a také na zbytečné zatěžování kontrolními a vykazovacími povinnostmi. Implementaci udržitelného rozvoje na podnikové úrovni by prospělo celkové formální zjednodušení environmentálního reportingu, zejména pro podniky certifikované v systému EMS.
LITERATURA
[1] Environmentální účetnictví na mikro-úrovni. Závěrečná zpráva dílčí části výzkumného projektu VaV IC 4/17/04 MŽP „Aplikace environmentálního účetnictví“. Pardubice, 2005.
[2] ČECH, J. Environmentální aspekty ekonomické efektivnosti. Ekonomie a Management. 2007, roč. X., č. 3, ISSN 1212-3609.
[3] HILLARY, R. Small and Medium Sized enterprises and the environment-Bussines
Imperatives. Sheffield: Greenleaf Publishing, 2000.
[4] KOŽENÁ, M. Environmentální aspekty konkurenceschopnosti podniku. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007. ISBN 978-80-7395-039-2.
[5] KRAMER, M.; URBANEC, M.; OBRŠÁLOVÁ, I. a kol. Mezinárodní management
životního prostředí. Praha: C.H. Beck, 2005. ISBN 3-8244-7873-0
[6] MEADOWS, D.H., MEADOWS, D.L., RANDERS, J., BEHRENS III, W.W. The Limits
to Growth. Pan Books: London. Český překlad Ústřední ústav geologický Praha, 1972.
[7] OBRŠÁLOVÁ, I.; RUDOLF, E. Environmentální ekonomika. Pardubice: Univerzita Pardubice, 1999. ISBN 80-7194-189-1.
[8] Soubor norem ČSN ISO 14000. Praha: Český normalizační institut, 1997. [9] Zákon č. 17/1992, o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.